Lew a opice
Skotačiwé opice dowáděly na palouku:
Kotrmelce metaly, stáčely se do oblouku,
Koulely se, wálely, mladou tráwu sešlapaly,
Lezly s palmy na palmu, ořechy se hrudowaly.
Tu se blížil wážný lew: hned se hejno rozpršelo;
Ale král se nemračil, okázal jim jasné čelo.
"Ai, jen hreyte!" — promluwil — ráčím i sám swámi hráti. —
Jaká čest to! zwolaly, a hned přeataly se báti.
Ale že se na stromy lwowi lézti nelibilo,
Rokowaly wespolek, coby krále wyrazilo.
Zwolily hru na jízdu: opice ta jezdce hrala,
Druhá zase čtwermo sní jako osel laškowala.
Z počátku se žertem tím jemnost lwowa wyrazila,
Až se jedna opice na něj lézti osmělila;
Jak to druhé spatřily, počaly se o to příti,
Kterě z nich by wzácný pán neydříwe měl oslem býti.
Přely se a praly se, až to Iwíka rozpálilo:
"Dolu s wámi, nestydy!" — zařwal — "žítili wám milo." —
Mžikem byly na stromě, ale zdáli pomlouwaly:
Kdo rád osla děláwá, na tom jezdí welký, malý.
Trní
Nad Kydronem zozwíjelo
Fikowé se lupení,
Sladkýe dechem zawánělo
Paupat něžné pýření.
Strom se těšil z nowé síly,
Pyšně k trní promluwil:
Darmo kweteš malou chwíli,
Marný žilí twého cíl. —
Tiché trní wzdechlo sobě
Mne též — prawíc — stwořil — pán,
Záwiděti nechci tobě;
Gistě i mně oukol dán.
Ty se můžeš hrdě pnouti,
Honositi owocem;
Nesluší nám rozhodnouti, —
K něčemu i já tu jsem.
We wěčnosti tmawé moře
Mnohý rok zas uplynul;
Hle, tu na poswátné hoře
Křiž se wzhůru k nebi pnul.
Na tom pak měl k wykoupení,
Na posměch a potupu,
Král lidského pokolení
Z toho trní korunu.
* * *
Wůlí pána wšeho míra
Osud rouškou zatemněn;
Žádný duch ji neprozírá,
Zjewno jest wše twůrci jen.
Kolo a struna
Newrzey tak pronikawě!
Spropadené škwěčení, —
Mluwí struna ku kolisku, —
Zní co pekel ječení.
Odopowí pak kolo struně:
Zwuk můj, ai, jest utěšný;
Mocný wládce těžkých břemen,
Kapse — swětu prospěšný.
Wišli pak, že wěku heslo
Zisk a wýdělek jen jest?
K tomu ale dopomoci
Má že zásluha i čest?
Můj hlas wráží w rudní báně,
Twůi jen k srdci stačuje;
A ty wíš, wěk tento trudný
Že se rudním jmenuje.
Ale nač se o to příti?
Z rána chce pán síužbu mou,
K wečeru, když dokonána,
Býwáš ty mu utěchou.
On si kouzlí twými zwuky
Slunce na studený swět;
Ját' widíwám, jak mu zkwítá
Tebou blaženosti kwět.
Nech at' tedy wrzám, škwěčím,
Ty zni w jemném kwílení;
Kojme tak — já totiž měšce,
A ty mysli toužení.
* * *
Průmysl a umění
Nejsou nikdy k smíření.
On wšak wozy pohybuje,
To zas srdce pozdwihuje;
A necht' w oučelu se liší:
Wskutku jsou si o to bližší.
Meruňka a kožišák
Milostně se usmíwala
W růžoskwělém zardění
Meruňka, a wykoukala
Z zeleného lupeni.
W hrubém rouchu, jako w huni,
Bylo wedle widěti
Kožišáka na wýsluní,
Zdál se za se styděti.
K němu řeklo sličné robě:
Ubohý žes šediwý
Nezáwidí nikdo tobě;
Jak jsi stařec oškliwý!
Stařec já? to jisto není;
Kdo z nás starší, zkusíš pak,
Až utichne sykor pění, —
Odpowěděl kožišák.
A w té samé raní době,
Brzy po tom howoru,
Přišel sadař; sčesal obě
A schowal je w ouboru.
Na to pak po dlouhém času
Owoce si wybíral
Na nápoj k slawněmu kwasu,
A jabličko sebou wzal.
Meruňka wšak, nyní bledá,
Plesniwinou zetlelá,
Jako růže starošedá
Oknem na hnůj letěla.
* * *
Zdržiwost jen wede k cnosti;
Nehled' moc a spěšně žít.
Stár hýt musí we mladosti,
Kdo chce w stáří mladým být.
Rájský pták
Dnes nám náhlá bouře jistá;
Slyš! kterak se w hlubině
Lité wlnobití chystá,
Uwěř slowu rádkyně;
Hled'me stežně dosáhnouti,
Než se počnou wlny zdouti.
Widíš, sám i psohlaw hledá,
Též i tuleň jistý břeh! —
Rybačka již strachem bledá
Pozorujíc mraků běh,
S wysokého lodi kraje
Wolá tak na Ptáka z ráje.
Mokrě plachty wětrem wály,
Wlny bouří zpěněné
Wywstáwaly jako skály;
Ptáče neohrožené
Do hlubiny patříc k wýši,
W nadwětrnou letí říši.
Wlast má není tato země,
Necht' ji bouře rozkotá;
Já jsem wěčných nebes plémě,
Tam kde pokoj sídlo má. —
* * *
Hrozíli tu osud mrakem,
Pohled' wzhuru jasným zrakem!
Obraz
Nedáwno se poserwali
Apollowi písáci;
Po brkowé seči dali
Sobě ruce čtweráci.
Zawzněly tu listní hlasy:
Mír nám bud' na wěčný čas!
Ale at' se nerozkwasí,
Upewni jej slawný kwas. —
Hned se brali k hodowání
Ku zlatému andělu. —
Tak se střída poklid, lání,
Wobcowání manželů.
Pěnila se št'áwa Rýna,
Zátky z lahwic lítaly;
Až ti páni mocí wína
Ochmeleni klímali.
Powstane tu sudiwousek,
Tarmarečník nářečí, —
Šklubne druha za ubrousek,
A ten mu hned přiswědčí.
Onen zwolá, a wšak těžce:
Mír náš zaswit' do swěta!
Pročež budiž na wýwěšce
Andělowi oswěta! —
Zaplesají; — beze dlení
Wzowou lampářowu moc;
Oswícená w okamžení
Jasní síň, i dům, i noc.
Wen se hlučně wyřicuje
Plesem roznícený pluk;
Ale hned se obracuje,
A hned ztichne ples a hluk.
Medle, proč se každý zklízel,
Jako děsem pojatý?
A kam zlatý anděl zmizel?
Ille, štít jiný nad wraty!
Onen dán byl k obnowení;
Stolař ale přebal se
U wečerním pomatení:
A tak wisel jiný zde.
Září swětel ojasněti,
Náhodou tu wywěšený:
"Opatrowna pro děti."
Aloe a marušowý list
Aloe s nádherným kwětem
Stálo w prostřed zahrady,
Na obdiw před celým swětem
Rozkládalo swé wnady;
Wedle pak, wší pejchy čist,
Rostl marušowý list.
Hrdost kwětu promluwila:
Kdo jest nad mne w kwětnici?
Mne si Flora wywolila
Za nejdražší družici.
Já jsem kwětin králowna!
Kdo se mi, kdo wyrowná?
Tiše řekl se stromečku
Ku kwětu pak skromný list:
Newěř kráse, sausedečku!
Nejsi jí na dlouho jist;
Na wěky jen setrwá,
Užitek a zisk co dá.
Zapáleno zpupnou zlostí
Aloeted' mlčelo,
Ale rostlin w okolnosti
Lání na list zawznělo:
Pošetilče! mnís se snad
Lepším tolikerých wnad?
Wítr bouřil po strništi,
Mlhy kryly doly tmou,
Sadař plesal při ohništi
Nad získanou zásobou,
Plody země zawíral,
Gežto w letě nazbíral.
We králowě síni jadně,
Na slonowé stolici,
Ležel plášt', ai roucho krásné,
W brunátu se třpítící,
Barwa ohněm plála jen,
Z hedbáwí byl zhotowen.
Podál w okně stály kwítky,
Mezi nimi aloe,
Truchlíc nad smutnými zbytky
Pominulé krásy swé;
Zwadlou hlawu klonilo,
Hynulo a kwílilo.
Zlatoskwělou přes komnatu
K oknu šeptal temný hlas
Z králowského takto šatu:
Aloe! i znáš mnr zas?
List, genž rostl bez sláwy,
Proměněn jest w hedbáwí.
Sirný líh
I sešlo se lékařů množwí,
By sušili w popeli sníh;
Ti čuchali giž in mixtura
Pradáwno ten sirkowý líh.
A mnili: žé diw to ne nowý,
A taky ne zázračný dost;
Neb když se líh rozbeře drobně,
Že jest to jen klamawý host.
Že utupí citliwost žilen,
Že mozek jen uzpitomí,
A násladek líhowé páry
Že na čele jest widomý. —
Tak mudruje sbor siwobrádků,
Jen jediný nasadí čest,
Řka: Trošek ten zapomenutí
Těm nechme, jimž třeba ho jest.
My mixtury wařme a palme,
A dáweyme nedužiwým;
Jen kapky té z Léty popřeyme
Zas na srdce hojení jim. —
* * *
J stawte si párníky, dráhy,
A wzdeyte se průmyslu jen:
Než nechte zas umění líh nám,
A básnění májowý sen!
J netřeba s wámi nám boje;
Rud leskawých přejeme wám:
My necháme rádi wám stroje,
Jen nechte wy — srdce zas nám!
Wewerka a hlemejžd'
Wewerka dí k hlemejžd'owi:
O jak št'astné zwíře jsi!
Hle, já hledám trudně w křowí
Před příwalem pelech si,
Ty máš dům swůj wzdy na sobě:
O bych byla rowna tobě!
Odpowí on: K záwidění
Hledáš darmo příčinu;
Břemeno je k powážení,
Pod kterýmž se já winu.
Kdybys na se mé jho wzala,
Po stromech bys neskákala.
Proháníš se wzdušnou říší;
Já se wleku s chýši swou.
* * *
Čhudobný wždy básník wýší
Proletuje hwězdnatou;
Lezením se w prachu bawí
Podlost, tím si — domy stawi.
Wrabec
Rytíř w Praze u wězení
Na rádnici běduje;
Jemu hodin odbíjení
Konec žití zwěstuje.
Sedí zajat w krutém boji
Wěžowou tu pod bání;
W smutném tichu tesknost kojí
Hodin nad ním lupání.
Zahrkne to w starém stroji,
Rachocení temné zní; —
Na wěži smrt s kosou swojí,
S apoštoly wystoupí.
Po rytíři hrůza chwěla:
"Upomínáš, kostliwče?" —
Jakoby smrt mluwit chtěla
Pootewře huby swé.
A než zase uzawřela
Tlamu černou, hroziwou,
Wbrkne do ni jako strěla
Wrabče, ach, na zkázu swou.
Ubohé ted' musí dlíti,
Strachem mříti w pasti té. —
Hodiny zas počnou bíti:
Ai, smrt hubu otewře!
Jak tu wyprostěno z pasti
Ptáče wyletělo wen,
Wzdechne rytíř, zbawen strasti:
Šrdce, důwěřůj se jen!
Hle, to ptáče s třepetáním
W tlamě smrti wězelo;
Přece zase božím dáním
Na swobodu letělo.
Bůh i mne, ač kata moci
Hlawa má je oddána,
Může ze žalářní noci
Wyprostiti do rána. —
Tak se taky w skutku stalo:
Město wálku skončilo,
A by pokoj zachowalo,
Wězně z wazby pustilo.
* * *
Chceli bůh tě zachowati,
Nepoutají okowy;
Ani tě smrt neuchwátí,
Třebas wězel w tlamě jí.
Nowý pastýř
Bez pastuchy
Blaudil braw. —
Janek hůl a
Troubu wzaw
Žene stádo
Přes náwes,
Před ním štěká
Kusý pes.
Na palouku
Zastawí
K troubení se
Připrawí;
By ho obec
Šlyšela,
Hrdě nad ním
Zpyšněla,
Když poneyprw
Zatroubí
Na palouku
U doubí. —
Wážně hubu
Učpulí,
A pak troubu
Přitulí.
Silně do ni
Zafoukne:
A zwuk strašný
Wyhoukne;
Jehož hřmotné
Drnčení,
Wřeštění a
Škwěčení,
Zwéř prohání
Skrze les;
Psa i stádo
Plaší děs. —
"Přenáhlils se" —
Dí Ján ted' —
"Oprawiti
Chybu hled'!" —
Zlehka troubu
Nasadí,
A zwuk čistě,
Plně zní.
Tak že slouchá
Stádo, pes,
Ochotně i
Celá wes. —
* * *
Prudkost wadí,
Mírnost ladí;
Dobrým slowem
Pohneš kowem.
Lichtwář obilní
Skupec, jejžto mnohé slze
Na swědomí pálily,
Znemocněl, že w letní mlze
Čerw mu požral obilí.
Zdál se neduh uléhati
Na prsa, a lichewník
Lékaře dal zawolati,
Ač ho děsil drahý lík.
Ptá se hojič po bolení;
Nemocný dí: "Nastojte!
Lehké jest mé uzdrawení,
Jen mi srdce zahojte!" —
Srdce? — ai, to možno není!
Bez pochyby skonáte;
Neb tu není k zpomožení:
Wždyt' wy srdce — nemáte.
Dwa hornici
Horníci dwa sstupowali
Do podzemních rudních jám;
Kahánky si sebou brali,
Aby ušli nehodám.
Do hory se podkop wine,
Kladiwa tam klepají;
Pohroma ho sotwa mine,
Kdo se swětlem nehájí
Prawí sobě hawíř mladší:
"Chod je dlouhý, náklad můj,
Kopáč, palíčka dost tlačí;
Kahánek si tady stůj!"
Postawil ho; kahan z zadu
Jasně chod oswěcowal.
Druh pak, znaje lepší radu,
Swítelnici sebou wzal.
Toho cesta wyjasněná
Jistě wedla skrze noc;
Byla brzy ukončena,
A on získal rudy moc.
Tomu, co měl kahan státi,
Čim se wíce wzdalowal,
Počal chod se zatmíwati,
Tak že blud swůj brzo znal.
Dobrý skutek w odkázání
Swětílko za zády je;
Dobrých skutků wykonáni
Smrti ti zjasňuje.
Žalud a wosa
Na haluzi wysokého
Dubu wosa hnízdo má;
Wedle kmene dubowého
Padne žalud do bohna,
Wězí tu a myslí si,
Jakby wzešel w dubici.
Když jej wosa uwiděla,
Slítla a jej píchala,
A že prostou wůli měla,
W úrazu se kochala. —
"Přestaň medle píchati!"
Počne žalud wzdýchati.
"Ublížilli jsem kdy tobě?" —
Ničemníku! nerepty! —
Bžučí wosa w hrdé zlobě, —
Moc mou w uctiwosti měy!
Ložem bahno tobě je,
Až tě wjtr odwěje.
Přednosti mé tedy šetři!
Medle co jsi proti mně?
Já se wznáším we powětří,
U nesmírné prostoře,
W samowolném rozletu:
A ty hniješ w bahně tu.
Tedy trp a snášej tiše;
Nedbám sic o pochlubu,
Ale nad tebe oč wýše
Sídlo já mám — "Na dubu!" —
Rychle žalud domluwil, —
"On co já jsem dříwe byl.
Uwidíme po století
Co jsme a co budeme:
Já strom, k nebi na objetí
Rozepnu pak ruce swé;
Ty wšak, nepatrný prach,
Zmizíš zatím w dubinách." —
* * *
Cítíšli se schopným w duchu,
Mocným w říši umění,
Neposkytůj bláznům sluchu,
Záwist jen je jich pění;
Nikdy by swět neswolil
Abys nad něj wětším byl. —
Dokawád se zrno pučí,
Píchá wosa směle w ně,
Když co dub pak listím hučí,
Žihadlo bezmocné je.
Perla
U Tarentu o zátoce
Byla dáwno powěst ta:
Že tam leží přehluboce
Hwězda s nebes upadlá.
Že tam skwostná perla září,
Jižby zlatem nekoupil. —
Nořec we zkusilém stáří
S synem dolů sestoupil. —
Ponejprw se do hlubiny
Tenkráte syn potopil;
Uzřel swět tu scela jiný,
Ten ho hrůzou obklopil. —
"At' si kdo chce perlu hledá,
Darmo bych se po ní hnal;
Ani spatřiti ji nedá
Potápěním wzniklý kal." —
Prawil, a hned wzhůru spěchal;
Maudrý otec pozustal,
Zákal usadit se nechal,
Perlu našel, perlu wzal.
* * *
Pokoj jenom jasnost plodí,
Na jewo čas prawdu wodí.
Broskew
Na ohradě běloskwělou mříží
Sadař outlou broskew proplítá,
Owoce již zralé w duchu zhlíží,
Kdežto ani poupě nezkwítá.
Strom tu lká: Jak ukrutně počíná
S mými oudy ted' si ruka twá!
Wiz gak hrdě hlawu bez wypína;
Dáli sladké owoce jak já?
Sadař dí: Jen tiše snášej, milá!
Oudy na zisk roztažené máš,
By je záře slunce obžiwila,
Rozewřená prsa odkrýwáš.
Owocem by čelo oplýwalo,
Nezbaweno hojné ourody,
Skláníš šíji; posečkey wšak málo,
A pak dojdeš — sláwy — swobody!
* * *
Kdo ten trošek času swého žití
K cwíčení se oddá na wěčnost,
Nenech želem klidu porušiti,
Okaž osudu swou statečnost.
Jeho šíje at' se wolně skláni,
Třeba tuhla w žílách wroucí krew;
W potupě se, w pronásledowání
Pohrdačem přítomnosti jew;
Budoucnost jen kyne utrpenci
S nebes wýše odplatnými wěnci.
Křiwonoska
Podál u sionské hradby
Palmowý strom stíny lil,
W nichž se smírce wěčné klatby
W sladkém snění často kryl.
Na tom stromu k pohowění
Malý ptáček sedáwal,
Jemuž často na lupení
Semeno pán podáwal.
Zpěwáček se odměňowal
Tím, že roztomile pěl;
Teskněji wšak prozpěwowal,
Spasitelli odcházel.
Neustále jednou zrána,
Co jen mohl, ptáček pěl;
Píseň byla dozpíwána,
Krmitel se newracel.
Nemohl tu déle dlíti,
Krajinou se letmo hnal;
Na kříži — ach běda! pníti
Uzřel, jejž tak milowal.
Uzřel ruku proraženou
Hřebíkem a krwawou,
Ruku, jenž ho oblíbenou
Krmíwala potrawou.
Uzawře hned wydobýti
Z rány hřebík zobákem,
A tak pána wyprostiti, —
Nebe plesá nad ptákem.
Zobe, šklube, wytahuje
Ptáček neunawený,
Až se zobák zakřiwuje,
Zustane pak zkřiwený.
A když muže bolestného,
Nímžto míwal zásobu
Píce, na smrt raněného
Pochowali do hrobu:
J tu ptáče zarmouceno
Naposledy zpíwalo,
A pak hořem utrápeno
Dozpěwujíc zkonalo.
Totě powěst o tom ptáku,
Jenž se hořem utrápil;
Zkřiweného od zobáku
Křiwonoskou nazwán byl.
Dwa blázni
We Pařížském blázinci —
Powídá se cizinci —
Dwéře otewřené byly,
Blázni dwa se odstranili.
Daleko wšak neběželi;
U násypu uwiděli
Díru teprw hrabanou;
Náhle státi zustanou.
Studnice to — na dně třpílí
Woda se, w niž slunce swítí.
Prawí jeden k druhému:
Hle, ku štěstí našemu
Demant chowá tato jáma;
Stěstěna je mezi náma.
Jak se blýští kámen ten!
Hned ho dostaneme wen. —
Z mudrců těch jeden stawí
Ku skoku se, druhý prawí:
Přiteli! stačíli as
Ku skočení jeden waz?
Nezachowáš ani oudu! —
Nebe, odpust' tomu bloudu! —
Odpowí mu onen zas. —
Bázlíku! mu onen zas. —
Hdrlo musí nasaditi,
Kdo chce poklad ulowiti;
Smělost jen a odwaha
K štěsti, k sláwě pomahá.
Hnátyli se polámají,
We wážnosti wětší mají
Pak mne lide; co chci wíc?
Nad čest takou není nic!
Demant tedy wydobydu;
Na obdiw pak wšemu lidu
Budeme my slauti — "Blázny!" —
Zwolá hlidač, za ním prázný
Wozík odběhlce ty
Weze zpátky k blázinci. —
* * *
Těmto bláznům, na mou čest!
Podobný — soubojník jest.
Slaměnec a slunečník
Slaměnec dí k slunečníku:
Hle mne nosí na hlawě
Slíčná díwka, ozdobou jsem
Její štíhle postawě.
Nepřipouštím slunce záři,
By jí padla na lici,
Zpočíwám jí, jako wínek,
Pohodlně na kštici.
Ty wšak smíš jen we skromnosti
Blížiti se zdaleka;
Nad tebe mám ceny wětší
U každého člowěka. —
Slunečník tu odpowěděl:
Sloužímeli zdaleka,
Nebo zblízka, to na wůli
Záleží jen člowěka.
Jeho rámě powyšuje,
Snížuje nás, jak on chce;
My jsme nástroj, nímžto ruka
Jeho wládne swobodně.
* * *
Co se pyšníš, pozemčane?
Nábob bud' neb otrok ty;
Nejsi nic, než slabý nástroj,
A co jsi, jen bohem jsi!
Bobr
Pěkný sklad si uměle
Bobr z dřewa wybudowal,
A ten sobě wesele
Nyní kolem ohledowal,
Řka: Co stál mne potu jen,
Než byl řádně zhotowen. —
Samička se díwala;
Počala se radowati.
Skwostný byt to! — zwolala —
Budem w zámku zustáwati.
Ty jsi perla bobrů wšech!
Stěhowati nás se nech!
Holečku! i zámek ten
Není pro nás — hobr prawil,
Wěz, že jsem jej proto jen
Polowicí žití stawil,
Abych tobě dokázal,
Že jsem si tě z lásky wzal.
Dokud semnou obcuješ,
Musí sklad ten zawřen býti;
Až pak jednou dožiješ,
Máš w něm wzácnou hrobku míti.
Řekni, mělli bobr kdy
Družici swou ráději? —
* * *
Nechceteli rowni býti
Bobru, nechte básníky
Za žiwa tu lépe žíti,
Nestawte jim pomníky!
Potomstwo by mohlo mníti,
Widouc mnohé památky:
Nechali jste hladem mříti
Muže, jejichž ostatky
Zděnou pak jste sláwou ctili;
Snad jste smyslů nepozbyli?
|